Václav Havel vo svojej krátkej eseji „Proces“ z októbra 1976 opisuje akýsi vnútorný prerod, ku ktorému ho priviedla solidarita so stíhanými hudobníkmi skupiny The Plastic People. Bol to taký prvý známy normalizačný politický proces s mladými ľuďmi, ktorým vtedy režim veľmi moralisticky vyčítal, že používajú vo svojej hudbe vulgarizmy. Na pojednávaní sa vtedy zišli najrôznejší odporcovia režimu, z ktorých mnohí boli dovtedy skôr ticho. Havel ale píše o tom, ako to zalomcovalo ním: „…probudil se ve mně jakýsi zesílený odpor ke každé životní mazanosti, ke každé snaze bezbolestně vybruslit z životního dilematu; najednou jsem v sobě nalézal více umíněnosti v jednom směru a více nezávislosti v druhém; najednou se mi zprotivil celý jeden svět v němž… stále ještě jednou nohou stojím, totiž svět zadných vrátek.“ Havel si vtedy v plnej miere uvedomil, že k tomuto svetu už patriť nechce. A v závere to pre prokurátora v onom procese potom sformuloval naozaj pregnantne: „…možná, že mu křivdím, ale v té chvíli se mne zmocnil intenzivní pocit, že tento milý člověk patří ke světu, s kterým nechci mít už nikdy v životě nič společného – pane prokurátore Kovaříku, slyšte dobře, přijde vulgarismus – totiž ke světu životní vychcanosti.“ O necelé dva mesiace vznikla Charta 77. Dnes je to dvanásť rokov, čo Václav Havel zomrel. Ale myslím si, že stále nám má čo povedať.